Menu
Tablet menu

"Já mladé skautské generaci věřím," říká autorka knihy o skautském odboji

  • Zobrazeno: 2466
( 0 hlasů ) 

Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat, praví moudré přísloví. Jitka Radkovičová - Tiki, která se ve své faktografické knize Stopy vedou k Ivančeně zabývala skautským protinacistickým odbojem, přispěla k tomu, aby důležité historické události nezůstaly zapomenuty nebo mylně interpretovány. Přečtěte si inspirující rozhovor a k tomu si rovnou přečtěte i zmíněnou knihu, protože určitě stojí za to.

KUPTE SI KNIHU STOPY VEDOU K IVANČENĚ

Přečtěte si článek: Víte o možné účasti skautů při pokusu o atentát na Hitlera? Více se dozvíte v knize Stopy vedou k Ivančeně.

ROZHOVOR

Jitka Radkovičová - Tiki

Kdy se u Tebe rozvinulo zaujetí historií?

V dětství. Narodila jsem se v době hlubokého komunismu, který proslul vlastním výkladem dějin. Měla jsem nicméně to štěstí, že rodinné prostředí, které mě obklopovalo a výrazným způsobem formovalo, bylo v ostrém konfliktu s tím oficiózním. Místo pohádek a večerníčků mně děda předčítal z knihy zvané „Matka Vlast“, takže prezidenta Masaryka jsem znala dřív než Klementa Gottwalda, během Pražského jara a po invazi v roce 1968 nosil strejda domů časopisy, například Reportéra, které jsem četla společně s ním, atd. Co na tom, že děda brzy zemřel a strejda emigroval – semínko bylo zasazeno, zakořenilo – už to prostě bylo ve mně a nikdy jsem se toho zaujetí nezbavila. Koneckonců – byla dost zábava odhalovat rozpory mezi oficiální historiografií a tím, jak ty věci šly ve skutečnosti. Člověk by se u toho dost bavil, kdyby nevěděl, jakou paseku takový výklad kvazi-historie dokáže nadělat. Zakoření – a pak se stane, že s výsledky pokrouceného výkladu dějin se ostatně v nejrůznějších formách setkáváme dodnes.

Myslíš si, že existuje nějaká obecná historická pravda, nebo je vše jen otázkou pohledu a přístupu?

Dějiny vždy „vykládají“ vítězové a k pravdě se mnohdy musíme prokopat nánosy legend. Ale právě zjišťování pravdy je to, co má historik takříkajíc „v popisu práce“ a na co nesmí v žádném případě rezignovat.

Budeme odsouzeni opakovat své chyby v důsledku zapomínání minulosti?

V zapomínání jsme mistři. Dnes a denně je možné se o tom přesvědčit. Vždy, když slyším oslavné tirády na minulý režim, tak si říkám, že ti lidé snad žili na nějaké jiné planetě a ne v komunistickém Československu. Podstatným faktorem jejich myšlení je zřejmě jakási selekce, kdy na to špatné prostě zapomněli. Prostě jsme se „nepoučili z krizového vývoje“. Je zcela jisté, že zlomku populace se v tom binci opravdu z nejrůznějších důvodů líbilo, ale rozbor okolností, proč tomu tak bylo, je za rámcem tohoto rozhovoru.

Stopy vedou k IvančeněSvou knihou jsi ale přispěla k tomu, aby se nezapomnělo na protinacistický skautský odboj. Co Tě vlastně motivovalo k tomu, aby ses věnovala tomuto tématu?

Souvisí to s mým zájmem o československé a české soudobé dějiny obecně. Hlavně mě ale motivovalo všeobecné mlčení v dobách totality anebo účelové zkreslování. O skautském odboji na Ostravsku (což platí také obecně) se buď nepsalo, anebo se zásluhy umenšovaly. V lepším případě se čtenář dozvěděl něco o „studentech“. Ale že ti studenti byli skauti, k tomu se člověk věci neznalý musel složitě propátrat. Celý ten příběh se prostě nehodil do konceptu jednotného výkladu dějin odboje jako záležitosti jenom a pouze komunistické. A dovedeš si představit, že jako skautku mě to dost štvalo.

Můžeš nám popsat okolnosti vzniku knihy a popsat případná úskalí, která Tě provázela?

Knihu jsem v duchu „psala“ vlastně od té doby, co jsem jako malý piškot vylezla na Ivančenu a poprvé slyšela její příběh. Reálně jsem se ke shromažďování materiálů dostala až někdy v roce 2005 a k vlastnímu psaní po roce 2006. Šlo o bádání v archivech, rozsáhlé pátrání po pamětnících, složité dopisování a následné rozhovory s těmi lidmi. Mnohdy to bylo hledání jehly v kupce sena. Získáš například informaci, že dotyčný emigroval v roce 1948 do Kanady. Což je dost široký pojem a destinace značně rozsáhlá. Ale víš, že najít musíš, a tak hledáš. A protože to všechno děláš při zaměstnání jako koníčka, mnohdy ti zoufale schází čas. Dovolenou nenafoukneš – a do archivů (nejenom pražských) prostě musíš…

Zdrojem pro Tvou knihu byly právě i zmíněné vzpomínky pamětníků. Jakou váhu pro Tebe má tento materiál?

Lidská paměť je mechanismus poměrně složitý a nelze na ni spoléhat bezhlavě. Bylo třeba konfrontovat vzpomínky pamětníků s těmi nemnohými dokumenty, které se daly nalézt v archivech ať už soukromých, anebo v oficiálních institucích. Musím ale říct, že tato konfrontace téměř vždy vyzněla ve prospěch vzpomínajících.

Jaký je Tvůj nejsilnější zážitek ze setkání s pamětníky?

Setkání s Danou Dobrovolskou – a souvisí to s předchozí otázkou, kdy nebylo možné spoléhat pouze na osobní výpověď a tak jsem hledala vše, co by její slova potvrdilo nebo vyvrátilo. Její vzpomínky byly dost důležité. A její příběh je příběhem životnosti skautské myšlenky táhnoucí se jako červená nit desetiletími a současně dokladem toho, jak se tzv. malé osobní dějiny jednotlivců prolínají s dějinami velkými: několik málo skautek z 2. oddílu, který před válkou v Hodoníně vedla, v době psaní knihy ještě žilo a já jsem je našla. Potvrdily přesnost toho, co Dana vyprávěla. A potvrdily i to, co nevyprávěla, ale co bylo nade vší pochybnost jasné: že byla dokonalou skautskou vůdkyní a pro svoje svěřenkyně představovala příslovečný maják v rozbouřené době.

Je to příběh o slibu složeném 15. března 1939. O tom, kdy před bombami utíkáš do krytu a zatímco všichni ostatní drží v ruce kufřík s nezbytnostmi, ty v dlani svíráš svoji slibovou lilii. Příběh o tom, že skauting nezná hranice. A také o tom, že slovo pronesené v pravý čas dokáže dělat divy.

Když jsem Danin příběh dávala dohromady, častokrát jsem pro slzy neviděla na klávesnici. A aby zvláštním okolnostem nebyl konec, podařilo se mi v archivu Skautského institutu ABS najít kroniku hodonínského 2. dívčího oddílu (Kosmo, díky), která události Danou popsané potvrzovala na dny přesně. A pak že se zázraky nedějí!

Předpokládám, že pro Tebe musí být silným momentem i návštěva Ivančeny. Jaké pocity při tom zažíváš?

Těžká odpověď. Ivančena má nepopsatelného genia loci a když se tam vydávám (dost často mimo dubnový oficiální termín, kdy tam nebývá ani noha), je to pro mě jakási pouť. Přemýšlím o tom, kudy asi kluci ze skautské skupiny chodili, na co mysleli a proč to všechno dopadlo tak, jak dopadlo. Myslím na zodpovědnost, kterou na sebe vzali. Současně přemýšlím o tom, jak by asi obstáli dnešní skauti v podobné situaci.

Druhé místo, které vyvolává mrazení v zádech, je starý židovský hřbitov v polském Cieszyně, na kterém byli skauti zavražděni. V dálce jsou vidět Beskydy s Lysou horou – a já si neumím představit, jak těžké muselo být umírání s pohledem na hory, které důvěrně znali, na jaře, kdy se všechno probouzí k novému životu, zatímco mě vlečou k hromadnému hrobu…

Skauti nebojovali proti nacismu přímo se zbraní v ruce, ale zprostředkovaně se vlastně ozbrojeného boje účastnili, protože pomáhali partyzánům, pašovali zbraně, výbušniny… Jaký je Tvůj názor na použití násilí při boji proti nesvobodě? Co si myslíš o slavném citátu z filmu Vyšší princip, který tvrdí, že „ Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem!“

Absolutně souhlasím. Vraždu na tyranu nepovažuju za vraždu. Totalita představuje zlo a tomu není radno ustupovat. Nikdy. Když takzvaně vyklidíme pole, zlo se nám dost velkým fofrem rozroste, to je osvědčená a dost dobře pozorovatelná skutečnost. Ti skauti dobře věděli, do čeho jdou, nepřítel byl jasný a byl v jejich bezprostřední blízkosti. Navíc kolem sebe viděli ohnuté páteře – a nehodlali se s tím smířit. Nebrali na lehkou váhu slib, který složili a věta, která byla tehdy jeho součástí, „milovat vlast svou, republiku československou a sloužit jí věrně v každé době“ není o tom, že máme věrně sloužit v každé době s výjimkou nacistické (nebo komunistické) totality. Když složíš skautský slib, výjimky neexistují. A nacisté (stejně jako později komunisté) vyhlásili této zemi boj. A tito kluci jej přijali a dělali to, co považovali za nejlepší a nejúčinnější – a velmi dobře věděli, co riskují.

Jak vnímáš to, že někteří skautští odbojáři vydrželi veškerý teror nacismu, ale posléze podlehli nátlaku komunismu?

Nekladeš jednoduché otázky. Je to na dost dlouhou diskusi a souvisí to s všeobecnou náladou ve společnosti těsně po druhé světové válce. Lidé byli zklamáni politikou západních mocností z roku 1938 a mysleli si, že je třeba vyzkoušet politiku větší sociální spravedlnosti, mnozí podlehli líbivému heslu „ex oriente lux“, z východu světlo. Výsledek voleb z roku 1946 má vysokou vypovídací hodnotu. Ti, na které se ptáš, byli mnohdy „absolventy“ německých věznic a koncentráků. Nedovedli si srovnat v hlavě, jak je možné, že gestapácké metody se od těch estébáckých vůbec neliší, chápali ještě, co Němci prováděli Čechům v době války, ale už vůbec nechápali, proč se podobným zvířecím způsobem chovali Češi k Čechům v zájmu jakéhosi ideově pochybeného třídního boje. Když začalo být jasné, že nastolený režim není pouhou epizodou, nastalo období lámání charakterů. I o tom píšu ve svojí knize. Nechci být ale soudcem. Ten, kdo rubal uran v Jáchymově, kterého na noc hodili na samotku „vyloženou“ betonem, komu bachař vybil zuby pendrekem, tomu se snadno zhroutil hodnotový žebříček. A podepsal pak cokoliv, včetně vázacího aktu StB. Koho nechápu, jsou ti, kteří tento vázací akt podepsali dobrovolně. I takoví mezi skauty byli, dokonce mezi skautskými funkcionáři donedávna se promenujícími na současné skautské scéně. Bez špetky studu.

Současně je třeba říct, že velká většina skautů strávila v komunistických koncentrácích řadu let na druhé straně barikády – jako vězni. K těm chovám úctu a velký respekt.

Myslíš si, že by v dnešní době obstáli skauti v naplňování humanistických ideálů tak, jako to dokázali v minulosti, kdyby došlo na lámání chleba?

To je otázka. Jak kdo. Jak kdy. Snažíme se je – doufám – k tomu vést. Pokud bychom se drželi sloganu „Skauting vylučuje totalitu, totalita vylučuje skauting“ a šli do toho se stejným étosem a stejným nasazením, jako naši předchůdci, pak snad ano. Ale dovol, abych podotkla, že já mladé skautské generaci věřím.

A když už jsme u té mladé generace, máš nějaké doporučení, které bys jí dala?

No, vzhledem k tomu, že věkem se blížím k tomu, co interně nazývám „staré ráhno“, netroufám si dávat jakákoli doporučení mladé generaci. Nicméně zkusím to: jedenáctý bod skautského zákona zní: skaut není hlupák. Nebuďte hlupáky a nenechte je ze sebe dělat. Snažte se vždy přijít na meritum věci. A naplňujte naše heslo, protože kdo je připraven, není překvapen. Jenom tak se historie nebude opakovat.



Souvisejí články podle tagů

Komentáře mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé

Doporučujeme

  • 1
  • 2
  • 3
ROVEL+

ROVEL+

Rád(a) by sis složil(a) vůdcovskou zkoušku, ale zajímá tě spíš rovering? Chceš, aby tvůj kmen nebo roverský projekt šlapal, ale nevíš, jak na to? Hledáš kurz, který tě opravdu podpoří?   Vyzkou...

pátek, 26 leden 2018

Číst více
Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Průvodce nejednoduchými sedmi desítkami let nejen mohyly, ale i celé naší země. Kniha podává souborné svědectví o tom, jak se myšlenka mohyly na Ivančeně zrodila, jakým časům musela vzdorovat, a jaké ...

čtvrtek, 20 duben 2017

Číst více
Roverské realizační projekty strategie 2022 – setkání právě teď!

Roverské realizační projekty strategie 2022 – setkání právě teď!

Strategické téma „Podpora roverské výchovné kategorie“ se dostává do fáze nastavování konkrétních projektů – buď u toho! BRNO – PRAHA – OSTRAVA!!!   Zadání strategického tématu „Podpora rove...

středa, 08 březen 2017

Číst více

Žebříčky

Přehled TOP10 uživatelů webu s nejvíce body za poslední 6 měsíců.

Projekty

Oddílové šátky
  • ( 0 hlasů ) 
  • 9. 5. 2017 20:23
  • Autor: Šmoula
  • Oblast: SKAUTING
Expedice Rumunsko: hory - moře - české vesničky
  • ( 0 hlasů ) 
  • 7. 2. 2016 23:38
  • Autor: Schmidt Ondřej (Dr.Obek)
  • Oblast: TĚLO
Den reklamy
  • ( 0 hlasů ) 
  • 7. 2. 2016 23:25
  • Autor: Schmidt Ondřej (Dr.Obek)
  • Oblast: SPOLEČNOST
Zobrazit další

Výzvy

RUCE
  • ( 0 hlasů ) 
  • 18. 1. 2017 10:20
  • Autor: Trnčáková Nela (Vážka)
  • Oblast: TĚLO
Woofuj aneb staň se dobrovolníkem
  • ( 1 hlas ) 
  • 22. 5. 2016 23:26
  • Autor: Kučerová Ivana (Ifanka)
  • Oblast: KULTURA
Rozumím, ale nemluvím
  • ( 0 hlasů ) 
  • 22. 5. 2016 23:13
  • Autor: Kučerová Ivana (Ifanka)
  • Oblast: SPOLEČNOST
Zobrazit další